Hlavní strana » Ekonomické texty » Václav Klaus pro Právo: Nad…

Václav Klaus pro Právo: Nad článkem Kateřiny Smejkalové „Méně šoku, více terapie“

Ekonomické texty, 27. 1. 2022

V Salonu Práva 20. ledna 2022 byl publikován článek politoložky německého Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze Kateřiny Smejkalové. Článek je vlastně rozsáhlou informací o knize (zdráhám se říci recenzí knihy) amerických autorů Kristen Ghodsee (dodávám Ghodseeové) a Mitchella Orensteina „Taking Stock of Shock. Social Consquences of the 1989 Revolutions“, která vyšla v roce 2021 v kdysi prestižním Oxford University Press. Jedním z autorů je antropoložka, druhým politolog, žádný není ekonom, sociolog, historik.

Knihu k dispozici nemáme, ale protože ji vášnivě a dost podrobně obhajuje Kateřina Smejkalová, tato polemika je o článku v Salonu Práva, nikoli o knize. Ta je – jak se dá odhadnout – klasickým produktem amerického (a západního) nepochopení komunismu a jeho následné transformace ve svobodnou společnost a tržní ekonomiku. Textů tohoto typu známe více a jedna moje polemika, která byla publikována v anglickém časopise Economic Affairs (2013) pod názvem „Post-Communist Transition Should Not Be Misinterpreted“, o tom jasně vypovídá.

Článek byl publikován v České republice, i když se kniha týká transformace v celém „bývalém východním bloku“. Autorka sice připouští, že „Česko z knihy vychází v podstatě nejlíp ze všech“, ale celý její text je formulován způsobem, jako by tyto závěry platily pro všechny země. Já transformaci v dalších zemích „bývalého východního bloku“ nehájím, hájím transformaci naši, ale zastat se jich musím. Nemohu souhlasit s tím, že se „47 procent obyvatel bývalého východního bloku ocitlo v první dekádě po převratu v absolutní chudobě“, že si „třetina domácností v Rusku nemohla v zimě zatopit (na Ukrajině každá druhá)“ a že „nové oblečení bylo luxusem v podstatě všude“. Tedy i v České republice. To jsou evidentní lži.

Autorka textu se narodila v roce 1986 a studovala na univerzitě v německé Bochumi (nikoli náhodou jsem se při své přednášce v Bochumi v roce 2009 setkal asi s nejvíce nepřátelským publikem, jaké jsem – s výjimkou zeleného publika v Drážďanech – v cizině zažil). Ona asi opravdu neví, že to, co prezentuje, není pocit obyvatel „bývalého východního bloku“, ale pocit levicových autorů v Americe (a Kateřiny Smejkalové).

Autorům knihy a autorce textu chybí jakýkoli prožitek a sebemenší pochopení komunismu. Říci, že společnosti Východu ještě krátce před transformací „vyznávaly hodnoty rovnosti a vzájemnosti“, je neuvěřitelná obhajoba komunismu. Komunismus tedy byla společnost vzájemnosti? Opakuji, že nehájím průběh transformace v řadě zemí na východ od nás, jsem naopak přesvědčen, že byla v řadě zemí dělána velmi špatně, ale říci, že se lidé v těchto zemích „najednou propadli do situace, kterou znali z vyprávění z dob před nástupem komunistické modernity“, je mimo jakékoli mé chápání. Komunismus je navíc autorkou označován za „modernitu“. Nebyl komunismus naopak návratem do předkapitalistické, předdemokratické éry?

Nadpis článku „Méně šoku, více terapie“ je nezodpovědné opakování stokrát vyvráceného zlého klišé. Žádná šoková terapie či šoková recese tehdy nebyla. Byla to – v různých zemích s různou rychlostí prováděná – likvidace komunistických institucí (zejména v politice a ekonomice), bylo to s různou rychlostí vytvářené budování institucí politické demokracie a tržní ekonomiky, byla to „systémová změna“, která byla nezbytným předpokladem, aby tyto země mohly vykročit na jinou trajektorii. To levicoví autoři typu Kateřiny Smejkalové nikdy nechtěli. Ti chtěli pokračování komunismu v méně totalitární podobě (snad). Říci, že to byla „historicky nejhorší recese v období míru“ je absurdní. Historicky nejhorší recesí v době míru byl komunismus jako takový. Zbavování se komunismu nebylo recesí. Ale to říkáme nekonečněkrát.

Kniha i autorka tvrdí, že „obvyklá makroekonomická perspektiva není pro popis a pochopení situace regionu zdaleka dostačující“. Znamená to, že „američtí autoři po prozkoumání velkého množství dat a poznatků z dalších sociálně-vědních disciplín“ mají data nějaká jiná? Lepší? Na jaké bázi – antropologie a politologie – vybraná?

Tito autoři – naše autorka s nimi – se diví, proč se „na rozdíl od poválečné Evropy nedostalo Východu obdoby Marshallova plánu, který vrávorající státy mohl podpořit“. Za prvé, role Marshallova plánu pro poválečnou Evropu je nesmírně propagandisticky zveličována a američtí levicoví autoři by to měli vědět. Opakovaně jsem citoval odhady německého asi nejslavnějšího ekonoma současnosti Hans-Wernera Sinna, že Řecko při své krizi před deseti lety dostalo dvacetiosminásobek celého Marshallova plánu. Za druhé, my jsme žádný Marshallův plán nechtěli, protože jsme věděli, že by – jako jakákoli jiná státní pomoc státům – k ničemu nevedl. Za třetí, nikdo žádný Marshallův plán nenabízel. Role „slavné“ Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, jejíž konstrukce jsem se jako ministr financí už v lednu 1990 v Paříži zúčastňoval, skončila „pomocí“, kterou jsme nepotřebovali a nevyužívali. Poskytování úvěrů nebylo lepší než to, co nám nabízely standardní komerční banky. A hlavně si nemyslím, že jsme po roce 1989 byli „vrávorajícími státy“. Po dlouhé době jsme se nadýchli a šli jsme zpříma.

V tomto smyslu by bylo možné ještě dlouho pokračovat. Ale autoři a autorka míří i k dnešku. Mluví o „autoritářských tendencích ve střední Evropě“, mluví o „autoritářsky zkonsolidovaném a navenek otevřeně agresivním Rusku“, mluví o „chudobě ve většině post-sovětských republik“. To je politické stanovisko, nikoli popis reality. Mluví o „nízké úrovni proočkování ve středovýchodní Evropě“, což k tomu tématu vůbec nepatří. Ale ona to s transformací spojuje. Mluví o „patriotismu ze zoufalství“ v dnešním Orbánově Maďarsku a Putinově Rusku. Patriotismus a obhajoba národního státu je zoufalstvím? Mluví o tom, že „transformace vytvořila vakuum, které ve Střední Asii vyplnil radikální islamismus“. V netransformujících se zemích Asie a arabského světa nevznikl radikální islamismus? Atd., atd.

Bylo by jistě nesmyslné odmítat názor, že je třeba „revidovat vlastní mylná přesvědčení a přiznat své chyby v celém procesu“, ale předložený text k tomu nevybízí. Je to pouze nepoučený (zdá se, že nepoučitelný) pokus o levičácký útok na „transformaci bývalého východního bloku“.

Václav Klaus, Právo, 27. ledna 2022